Milovník eurodotací Andrej Babiš dobývá Prahu

V říjnu Česká republika prožije klíčové parlamentní volby, které mohou otřást celým politickým systémem, a tedy i odkazem legendární sametové revoluce z roku 1989.

Podle všech průzkumů má volby vyhrát protestní hnutí „ANO, bude líp“ slovenského miliardáře Andreje Babiše. Zdá se, že ho bude volit kolem 30 procent voličů. Za Babišovy potenciální koaliční partnery jsou obvykle považováni komunisté a „vlastenecké“, ve skutečnosti však extremistické antiimigrační hnutí „Svoboda a přímá demokracie“.

Andrej Babiš je druhým nejbohatším Čechem a časopis Forbes odhaduje jeho majetek na 3,4 miliardy dolarů, což je jen o 100 milionů méně, než vlastní Donald Trump. Babiš ovládá gigantický chemicko-zemědělský holding Agrofert a je největším příjemcem evropských dotací v České republice. Z evropských fondů jeho firmy dostávají každý rok kolem 33 milionů eur. Kromě silného politického hnutí, jež je také běžně považováno za jeho soukromý majetek, Babiš vlastní ještě nejvlivnější mediální impérium se dvěma klíčovými českými deníky, nejsilnější soukromou rozhlasovou stanicí a mnoha dalšími médii.

Na voličské podpoře je ovšem nejvíce šokující skutečnost, že česká policie i evropský úřad pro dohled nad dotacemi, OLAF, Babiše vyšetřují pro podezření z podvodu. Ve čtvrtek 10. srpna policie požádala Poslaneckou sněmovnu, aby Andreje Babiše zbavila poslanecké imunity a vydala ho k trestnímu stíhání.

Důvod pro obvinění a předání k soudu je přitom jasný: Podvod při získání 1,8 milionu eur evropských dotací na luxusní hotel a farmu s romantickým jménem Čapí hnízdo. Když Babiš před deseti lety budoval přepychové venkovské sídlo, využil – či spíš zneužil – k tomu dotačního programu Evropské unie na podporu malých a středních podniků. Jeho obrovský holding by totiž tuto dotaci získat nemohl. A tak Babiš vyňal z holdingu jednu menší firmu a formálně ji převedl na neznámé majitele. Jak se ovšem později ukázalo, oněmi majiteli byly jeho dospělé děti a příbuzný. Pak tato firma požádala o dotaci, kterou také obdržela. Po několika letech povinného dohledu se firma „z výletu“ vrátila a nyní je opět ve vlastnictví Agrofertu.

Nad pokračováním trestního řízení však visí otazník. Babišovo hnutí má velmi agilního ministra spravedlnosti, hovoří se i o nakloněné buňce mezi státními zástupci, protože Babiš údajně vede v Česku boj s korupcí. A hlavně, Babiš má jednoho zásadního a otevřeného spojence. Není jím nikdo jiný než proruský prezident Miloš Zeman. Ten uvedl, že Babiše, stane-li se vítězem voleb, jmenuje premiérem i v případě, že bude čelit obvinění z podvodu. Navíc má Zeman pravomoc Babišovo trestní stíhání zastavit.

Nejde přitom o jediný škraloup na pověsti rádoby nemilosrdného protikorupčního bojovníka. Na počátku léta byl Babiš vyloučen z české vlády, když ho premiér Sobotka zbavil prestižní funkce ministra financí. Na veřejnost se totiž dostaly nahrávky rozhovorů s novinářem z jeho vlastních novin, na nichž připravuje předvolební kompromitaci politických soupeřů a navíc aktuálních koaličních partnerů.

Jak si vysvětlit, že zhruba třetině českých voličů Babišovy skandály nevadí? Částečné vysvětlení spočívá v tom, že během finanční krize v letech 2010–2012 tehdejší pravicová vláda prováděla nepopulární úsporná opatření a v české společnosti v souvislosti s několika skandály zároveň narůstalo znechucení z tradičních politických stran, jež část lidí dovedlo až k nenávisti vůči „zkorumpované demokracii“. Tato hysterie je velmi přiživovaná nezodpovědnými a populistickými médii včetně těch, která vlastní Andrej Babiš.

Vedle boje s korupcí si Babiš ke svému programu přidal ještě dva podstatné body.

Prvním z nich je populisty tak často využívané téma migrace. V souvislosti se strachem z migrantů (přestože migrační vlna se Čechům paradoxně dosud vyhýbá) se Babiš pasoval do role obránce Čechů před uprchlíky. Na vesnických mítincích tak ubezpečuje vystrašené obyvatelstvo, že za jeho vlády do Česka žádný uprchlík nevstoupí, a také jeho „zásluhou“ se Česká republika nepodílí na solidárním řešení přerozdělovacích kvót, na němž se shodla Evropská unie.

Druhým a nejnebezpečnějším plánem Andreje Babiše pak není nic menšího než změna Ústavy České republiky. Pokud se dostane k moci, hodlá snížit počet poslanců Sněmovny (dolní komory) na polovinu a Senát čili horní komoru Parlamentu ČR zrušit úplně, a tím značně omezit parlamentní kontrolu nad výkonnou mocí. Ve své knize O čem sním, když náhodou spím tvrdí, že touto změnou ústavy zvýší efektivitu výkonné moci. To vše poté, co už fakticky značně omezil pluralitu a kontrolní funkci médií.

Nelze se tedy divit, že zástupci i příznivci demokratických stran, jež byly Babišem zatlačeny do pozice bezmocných trpaslíků, považují oznámené reformy za faktický konec liberálně-demokratického zřízení v České republice. A není vůbec žádnou náhodou, že k tomuto ohrožení základních pilířů demokracie dochází v Česku v době vlády proruského prezidenta Miloše Zemana.

 

Příčiny úpadku

Cožpak Češi nadobro ztratili hlavu? Než ale vyslovíme tak příkrý úsudek, je třeba pochopit, co se děje v české společnosti v kontextu vyostřených vztahů mezi Západem a Ruskem.

Od roku 1993 do roku 2013 se v České republice střídaly koaliční vlády demokratických stran pravice a levice. Provedly liberalizaci ve všech směrech života společnosti, zejména privatizaci a obnovu podnikání. To přineslo Čechům vzestup životní úrovně. Hrdá Česká republika vstoupila do Evropské unie a do NATO a naivnější demokraté usnuli na vavřínech s pocitem, že dějiny skončily a skončily pro Čechy dobře.

Hubenější roky americké a evropské finanční krize a urputné hádky na politické scéně včetně přibývajících skandálů později odvrátily veřejnost od podpory demokratických stran a na scéně se začaly objevovat podivné novotvary se silně populistickým akcentem.

Nastalé frustraci zároveň vyšla po roce 2010 vstříc silná ruská propaganda, která stále více prezentovala Čechům západní spojence jako demoralizovaný a bezhodnotový svět, který jen ekonomicky vysává bezmocné národy evropského východu. Masivní proud evropských dotací do obnovy české infrastruktury (zhruba 3,5 miliardy eur ročně) byl posléze zcela překryt lidovou hysterií, kterou silně podporovala a stále podporují nezodpovědná média. Ta se týkala série údajných korupčních skandálů, které posléze vesměs nebyly potvrzeny.

V tomto bodě je nutné zdůraznit, že obnova ruského vlivu v České republice se odehrávala zároveň s kolektivním odchodem německých vydavatelských domů a dalších západních mediálních podniků, které se téměř dvě desetiletí velmi pozitivně podílely na obnově profesionální žurnalistiky a plurality médií. Jejich odchod a přechod médií do vlastnictví domácích miliardářů ovšem způsobil téměř okamžitý úpadek médií ohledně jejich demokratického a profesionálního chování. Dosud převládající proud české liberální žurnalistiky a publicistiky se postupně ocitl na vedlejší koleji či přímo mimo mediální mainstream a místo něj převládají v mediálním orchestru populistické a „nahnědlé“ tóny. Jinými slovy, nástupem oligarchů do médií se charakter české veřejné diskuze posunul směrem k ruskému modelu.

A právě tomuto přechodu z liberální demokracie k novému typu jakési „lidové demokracie”, která sází na populismus, účelové očerňování nepohodlných osob a snahu manipulovat justicí či policií, vévodí v České republice dva nejsilnější političtí hráči: Miloš Zeman a Andrej Babiš.

Miloš Zeman, bývalý sociálnědemokratický premiér, který se ovšem se svojí stranou ve zlém rozešel, zvítězil na počátku roku 2013 v prezidentské volbě nad výrazně prozápadním Karlem Schwarzenbergem, příslušníkem respektovaného šlechtického rodu, podporovatelem protikomunistické opozice a dlouholetým přítelem Václava Havla, který byl politickým vězněm komunistického režimu, jeho nejhlasitějším kritikem a poté prezidentem znovu demokratického Československa a po rozpadu federace prezidentem České republiky.

Miloš Zeman udělal v nesmírně zákeřné kampani s pomocí fantasmagorických lží ze svého oponenta sluhu Němců a posadil se do prezidentského křesla za zřetelné podpory podnikatelů spjatých s ruskými firmami. Jeho inaugurační projev byl bojovným vyhlášením války novinářům. Jak se ale posléze ukázalo, tak pouze těm novinářům, kteří dosud hájili hodnoty liberálně-demokratického režimu.

Následně se na politické scéně objevil kontroverzní podnikatel Andrej Babiš.

 

Fenomén východního oligarchy

Andrej Babiš krátce po revoluci získal za krajně podezřelých okolností státní podnik Agrofert na obchodování s hnojivy a chemickými produkty. Jednalo se o bývalý státní podnik zahraničního obchodu, jehož prostřednictvím komunisté vedli obchody s tzv. kapitalistickou cizinou. Obsazení takového podniku podléhalo pečlivé kontrole komunistických vládců a sestávalo zejména z agentů komunistické tajné policie, kteří měli tu výhodu, že měli přístup k západnímu zboží, jako byly cigarety, videopřehrávače a džínsy.

Babiš využil svých obchodních kontaktů a vazeb z komunistické sféry a na zjevně zmanipulované valné hromadě na sebe firmu převedl s tím, že se skrýval za údajným švýcarským investorem. Po letech ale otevřeně přiznal své vlastnictví a na základě politických konexí budoval své zemědělsko-chemické impérium, jež se nyní sestává zhruba z 200 firem, mezi něž patří největší chemičky v České republice stejně jako podobné podniky v Německu a na Slovensku.

Doménou Babišova podnikání jsou biopaliva. Jeho zásluhou je Česká republika při pohledu z letadla výrazně žlutá, neboť na svých polích pěstuje řepku olejnou a jeho chemičky ji zpracovávají na biopalivo. Celý byznys je dotován z evropských fondů z českého rozpočtu jednak díky subvencím do zemědělství a jednak úlevami na spotřební dani pro biopaliva. Klíčovým obchodním partnerem a odběratelem Babišových firem byl přitom stát a velká část zakázek bývala veřejná. Proto bylo vždy Babišovým cílem, aby stát zastupovaly jemu nakloněné osoby.

Fenomén východního oligarchy nemá s podnikateli západního světa mnoho společného. Spíše se jedná o postkomunistickou parodii na kapitalismus. Po pádu komunismu se do čela ekonomického života východoevropských zemí nevrátily tradiční podnikatelské rodiny, které komunismus ožebračil, nýbrž z velké části právě vysoce postavení komunisté a s nimi spřízněné osoby včetně hojného zastoupení příslušníků nechvalně známé StB, komunistické státní bezpečnosti. Východní oligarcha získal svůj majetek na základě náskoku z postavení v komunistickém režimu a na základě převzetí státního majetku a následného obchodování se státem. To platí přesně i pro Andreje Babiše.

Oligarchové mají vždy jednoho klíčového nepřítele. Jsou to svobodná média, která i Česku informovala o klientelistických vazbách oligarchů na politiky. Proto miliardářům přišla vhod krize novin, jejichž čtenost i příjmy z reklamy začaly na českém trhu klesat strměji než na západních trzích. Lidé masivně přecházeli k neplaceným obsahům na internetu, což poškodilo ekonomiku klíčových vydavatelství. Tím začal proces, který má nedozírné následky jak pro demokratickou politickou soutěž, tak i v širším smyslu také dopad zahraničně-politickou orientaci země. Oligarchové ruského typu si od čtyř německých a jednoho švýcarského vydavatele koupili všechny liberálně orientované noviny.

Klíčové liberálně orientované deníky MF DNES a Lidové noviny si přitom koupil na jaře roku 2013 od düsseldorfského vydavatelství RBVG (Rheinische Post) právě Andrej Babiš, který zároveň oznámil, že se svým protestním a antikorupčním hnutím vstupuje do boje o parlamentní zastoupení a účast na vládě.

 

Svržení vlády a katastrofa demokratických stran

Dlouhodobé vazby s Andrejem Babišem přitom udržovali klíčoví policisté ze specializovaných policejních útvarů, z nichž někteří dokonce přešli na vedoucí místa jeho holdingu. Česká policie na počátku léta 2013 obsadila při spektakulární a mediálně dobře pokryté policejní akci kanceláře na Úřadu vlády a v noci z postele vyvlekla v řetězech ředitelku sekretariátu posledního středopravicového premiéra Petra Nečase, která byla zároveň jeho milenkou. Média věnovala rozsáhlý prostor policejní verzi případu včetně dramatické tiskové konference, kde policista blízký Andreji Babišovi oznamoval, že důvodem k zásahu proti trojici poslanců, dvojici vysokých důstojníků vojenské zpravodajské služby a proti ředitelce sekretariátu předsedy vlády je nebývale rozsáhlá korupční organizovaná trestná činnost. Celá tato monstrózní akce, která okamžitě způsobila pád vlády a předčasné volby, přitom nevedla u řady soudů dodnes k jedinému vážnému výsledku a z dnešního hlediska je účelovost této policejní akce více než pravděpodobná.

Na policejním obsazení Úřadu vlády vydělaly dvě osoby: Miloš Zeman a Andrej Babiš. Zeman jmenoval úřednickou vládu bez parlamentního mandátu a déle než půl roku ji udržoval, zatímco Andrej Babiš pod heslem účtování s korupčním režimem tradičních stran uspořádal mohutnou volební kampaň a dovedl své hnutí do parlamentu jako druhé po vítězné sociální demokracii. Nastupující sociálně demokratický premiér Bohuslav Sobotka podlehl naivní představě, že Babišovo hnutí lze integrovat do demokratického politického systému, a sjednal s ním vládní koalici. Déle než tři roky byl tak miliardář a majitel mediálního impéria zároveň ministrem financí a čelil kritice zbytku liberálních sil kvůli neustálému bezprecedentnímu konfliktu zájmů, neboť jako ministr zastupoval stát v obchodních vztazích s vlastními firmami. A jako ministr financí byl zároveň po tři roky tím, kdo zodpovídal za férovost rozdělování evropských dotací, přičemž sám byl jejich největším českým příjemcem. Jeho holding Agrofert pobírá každý rok kolem 900 milionů českých korun.

Situaci v České republice silně komplikuje fakt, že předchozí klasické demokratické strany měly malou podporu mezi novináři kvůli dojmu značné korupce, a odpor proti převzetí médií Andrejem Babišem a dalšími oligarchy, kteří s ním tvoří jakýsi informační kartel, tak nevedl k protestům, v jaké vyústily útoky na svobodu médií v Polsku a v Maďarsku. Bývalí vedoucí novináři z liberálních deníků utvořili vlastní malé internetové projekty a velká média, včetně takzvaných seriózních a veřejnoprávních médií, Babišovo antikorupční snažení naopak podporovala. Tato podpora se o něco snížila až na jaře tohoto roku, kdy zásluhou nezávislých internetových projektů vyplavala na denní světlo pravda o Babišových daňových machinacích a o jeho zneužívání svých médií k očerňování oponentů.

Sociální demokraté se postavili proti Babišovi pouze v bitvě o klíčové policejní útvary při reorganizaci policie a pak ještě, když se ukázalo, že proti nim organizuje diskreditační kampaň v médiích.

Nyní je Andrej Babiš horkým kandidátem na českého premiéra. Svůj konflikt zájmů zakamufloval tím, že holding Agrofert včetně svých médií převedl do svěřenského fondu, který ovšem kontroluje skrze svoji manželku a další spřízněné osoby. Neboli jen zastřel podstatu věci. Dál zneužívá svá media k diskreditačním kampaním a zastrašuje odpůrce nepodloženými obviněními a nejrůznějšími difamacemi. Přičemž se staví do role bojovníka s mafií.

Babiše na české scéně podporuje vedle jeho médií i série proruských webů, které bojovně vystupují proti polistopadové demokracii a proti prozápadním liberálním silám. Veřejnoprávní média a média oligarchů jsou vůči Babišovi prakticky bezzubá.

„Liberál Babiš“ a evropské peníze

Velice rafinovanou a šikovnou taktikou se však Andrej Babiš zcela vymyká modelu východoevropského autokrata, protože si najal na české intelektuální a politické scéně desítky liberálně orientovaných osobností, které úspěšně předstírají doma i na evropské scéně proevropskou image hnutí ANO. Babišovi se podařilo oklamat i šéfa liberální frakce ALDE v Evropském parlamentu Guye Verhofstadta, který jeho skandály stále ještě omlouvá. Ale muselo pro něj být velmi nemilé, když E.vropský parlament v květnu projednával ohrožení plurality českých médií. Maska liberála byla Babišovi stržena a pod ní se objevil čistý autokrat.

Situace v České republice se od Polska a Maďarska liší, co se týče povahy antidemokratických tendencí, ale nikoli, co se týče míry rizika. Ta je v České republice možná ještě horší. V Polsku i v Maďarsku jsou to konzervativní a národní politické síly, kdo se snaží tamní společnost odvést z liberálně-demokratické cesty. Ty jsou však méně nebezpečné právě tím, že už je známe. Patří do tradičního evropského hodnotového spektra, byť směřují na jeho krajní část. Babiš se ale nachází zcela mimo toto klasické spektum.

Útok na demokracii, na pluralitu médií a na tradiční koncept liberální společnosti je v České republice mnohem rafinovanější. Je veden pod praporem očišťování od korupce a obrany před uprchlíky. A snaha o destrukci ústavního systému a omezení parlamentní kontroly se má odehrát s vidinou efektivnější vlády. Není žádným překvapením, že tento útok vede strana vůdcovského typu, která volí svého předsedu sto procenty hlasů a nemá viditelné mechanismy demokratické kontroly.

Fenomén Babiš je na prvním místě výzvou a problémem pro zastánce demokratické a liberální tradice v české společnosti. Je ale velmi důležité, aby tohoto východního oligarchu, který chce vést jednu z členských zemí Evropské unie, bedlivě sledovala i Evropa. Koneckonců jsou to právě peníze z evropských fondů, které tak výrazně zvyšují jeho moc. Není rozumné, aby bohatší země financovaly těm chudším jejich nebezpečné autoritáře a predátory.